Reklama
 
Blog | Tomáš Pavlíček

Proč odcházím z Respektu

Dlouho jsem měl za to, že krizi v Respektu je lepší nerozpitvávat, nenechat se vtáhnout do diskusí, že kterých má nezúčastněný pozorovatel jenom zmatek v hlavě a všechno se zužuje na mocenský boj dvou vzájemně znepřátelených skupin. Z reakcí našich čtenářů jsem ale vyčetl jakýsi hlad po vysvětlení, a nutno dodat, že jsme ho jako redakce zůstali dlužni. Proto nabízím svůj ryze osobní pohled, zaujatý, nevyvážený a myslím, že správný.

Nepatřím k žádné klice v Respektu /pokud nějaká taková existuje/, nastoupil jsem do něj teprve před půl rokem. Byl pro mě ale „srdeční volba“. Po devíti letech v české sekci BBC zůstal možná poslední adresou neohraničenou tím, o čem se psát musí a o co se naopak má mlčky obcházet. Kde se nepátrá po spodním prádle celebrit a nekladou se investigativní otázky typu „jste moudrý muž, pane prezidente, koho byste doporučoval volit?“. A kde si novinář nemusí zacpávat uši, když zaslechne o kšeftech svých chlebodárců. Nic z toho jsem v Respektu opavdu nenašel. V místnostech s protrženými koberci posedávalo na rozvrzaných židlích pár mizerně placených rozcuchaných podivínů, nervózně potahujících z cigaret, které se tu tam někdo při vášnivé diskusi snažil usměrnit. Ještě 17 let po listopadu 1989 z toho čpěl disent. Bylo mi záhadou, jak z takového chaosu může vyjít něco, co má hlavu a patu. V tom sezení na poradách kolem kulatého redakčního stolu ale zároveň byla síla a zápal pro věc. Zní to jako klišé, ale v žádné jiné redakci novináři tak nenaslouchali tomu, co ten druhý říká. A nikde jinde nebylo těžší článek propasírovat sítem editorů. Tradují se historky, že dnešní zástupce šéfredaktora Erik Tabery musel svůj první text přepisovat osmkrát. Pohovory nad články s Ivanem Lamperem ve mně, jako v mnoha dalších redaktorech, vyvolávaly mučivý pocit, že moje místo je jedině mezi kopáči nebo přidavači na stavbě. Volat stejným lidem třeba potřetí, popáté, posedmé a snažit se z nich vytáhnout něco víc než televizní slogany, vyžadovalo značnou míru asertivity a splachovatelnosti. Konečná verze článku ale byla v drtivé většině případů lepší než „první nástřel“.

Miloš Čermák v záplavě článků, které o krizi napsal, zmiňuje, že Respekt zůstal za dobu své existence stejný, zatímco svět kolem se změnil. Troufám si říct, že kritické myšlení, které Respekt charakterizovalo od začátku existence, je dostatečně moderní, aby mělo i v dnešní době a vlastně kterékoliv jiné, svoje místo. Respekt nevznikl proto, aby někoho pobavil. Vždycky šel proti proudu národních stereotypů ať už se jednalo o vyhnání sudetských Němců, nebo vztah k Romům. Tvrdý kurs vůči mocným a prostor slabým, kteří nemají svoje lobby, témata, jež další média probírala povrchně nebo vůbec, to byl pro mě Respekt dávno předtím, než jsem do něj nastoupil, a zůstal až doposud. Proč jsem tedy podal výpověď? Protože jsem ztratil důvěru v to, že člověk, kterého si najal nový investor, má schopnosti a vůli základní atributy časopisu zachovat.

Respekt opravdu potřeboval změnu. Karel Schwarzenberg nemohl sanovat každoroční ztrátu donekonečna a panovaly obavy, že kdyby většinový podíl přešel do rukou jeho potomků, okamžitě by od ní upustili. Potenciál časopisu je přitom obrovský. Prodá se ho sice jen 16 tisíc kusů, ale čtenost dosahuje podle odhadů až osmdesáti tisíc, protože si jeden výtisk prolistuje nezřídka celá rodina, půjčují si ho studenti v knihovnách atd. Je otázka, jaká změna by je skutečně přiměla, aby si ho koupili. Miloš Čermák takovou představu nemá. Když jsem se ho při první a poslední „audienci“ v redakci ptal, zda bude při koncipování strategie vycházet z kvalitních průzkumů, odvětil že by to byly vyhozené peníze. Naopak bez obalu přiznal, že neví, kterým směrem chce časopis vést. I jednatelka společnosti Anna Soumarová připouští, že po celou dobu přípravy reforem musela zajišťovat marketing sama. Nemůžu mluvit za vedení, ale do podání výpovědí jsem žádný návrh změn neviděl. Na první schůzce s Milošem Čermákem se také jasně určilo, že on bude zodpovídat za přípravu strategie, kdežto Marek Švehla za obsah a personální obsazení redakce a spolu připraví reformu. To bylo pro mě zárukou, že se kurs neodchýlí zásadně, třeba směrem k novému Týdnu, Reflexu, nebo dokonce Instinktu. Kdyby nový investor a jeho zástupce v redakci hned na začátku otevřeně řekli, že Miloš Čermák se má stát šéfredaktorem, bylo by to průhledné a čisté řešení. Je mi jasné, že když někdo vloží do časopisu milióny korun, chce, aby jeho investice „neproletěla roštem“. Na mě jako na nezávislém novináři by pak bylo, jestli se za předem daných podmínek a s tímto člověkem chci dál podílet na společné práci. Před tuto volbu jsem ale postaven nebyl. V domnění, že všechno probíhá podle dohodnutých not, jsem pokračoval dál v práci na týdeníku. Krize ovšem postupně kulminovala. Občas ke mně dolehly zprávy, že Miloš Čermák nechce Marku Švehlovi obnovit smlouvu. Že ředitel pro strategii najímá nové spolupracovníky bez toho, aby o tom kdokoliv v redakci věděl. A že tito lidé volají současným redaktorům a domlouvají si s nimi schůzky, aby jim sdělili své představy, jak dál časopis vést. Tuto aktivitu ostatně Miloš Čermák později sám na můj přímý dotaz potvrdil. Razantní vystoupení novinářů tedy nebylo náhlým hnutím horkokrevné mysli, jak naznačují někteří přispěvatelé do diskusí o krizi v Respektu. Zásadním důvodem a poslední kapkou k podání výpovědi bylo to, že pan Čermák oznámil v rozporu s předchozími dohodami Marku Švehlovi, že chce být šéfredaktorem sám a už s ním do vedoucí pozice nepočítá. Co to znamená? Garantem dalšího směřování časopisu by byl člověk, který porušil to, co říkal na začátku, žádnou změnu ve prospěch novin nepředstavil a ukázal jenom vůli po personálních rošádách. Miloš Čermák tvrdí, že chce udržet většinu současné produkce a ještě k ní cosi přidat. Zároveň ale v komunikační strategii, která se náhodou dostala vedení Respektu do ruky, mluví o „sektě Respekt, jejím elitářství a pocitu nadřazenosti nad zbytkem společnosti.“ Jak to jde dohromady?

Reklama

A je tu ještě jedna zásadní věc, která k mému rozhodování přispěla. Jedním z poradců Zdeňka Bakaly, kteří vybírali Miloše Čermáka do funkce, byl i tiskový mluvčí Agrofertu Andreje Babiše. Toho Babiše, o němž Respekt mnohokrát kriticky psal a který s Respektem vedl několik soudních sporů. Samotný fakt, že by na rozhodování v časopise měl – byť zprostředkovaný – vliv takový člověk, budí oprávněné obavy o nezávislost novin. Není snadné podávat výpověď v situaci, kdy člověk živí dvě děti a ženu na mateřské dovolené. Přesto jsem to považoval za svoji povinnost, protože se nechci podepisovat pod plíživou normalizaci časopisu, který pro mě hodně znamená. Omlouvám se za tak osobní tón, ale píšu ostatně do blogu a v něm se takové zpovědi tolerují. Je zřejmé, že člověk, který celý případ sleduje zvenčí, se může jen těžko zorientovat, jak se vlastně věci mají. Redaktoři můžou ručit jen svojí profesní ctí, která se, doufejme, projevovala v jejich článcích. Záměry druhé strany bude možné si ověřit snadno: v konečné podobě časopisu, která teď proběhne výhradně v její režii.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama