Rozeberme si to popořádku. První průzkum agentury STEM, který věštil
Zeleným překonání bájné pětiprocentní laťky, vyšel na svět v době, kdy
druhá velká firma, CVVM, byla v půlce šetření. To bude učebnicový
příklad toho, jak lidi podléhají názoru ostatních, mnuli si ruce
sociologové a čekali skok ve výsledcích. Chyba lávky. Druhá část
výzkumu dopadla stejně jako první. Žádné výkyvy, ale trend: Zelení se
dlouhodobě k pěti procentům nadechovali a v jednu chvíli jich dosáhli
nezávisle na sobě u všech tří hlavních agentur.
Nabízí se otázka: proč prostor liberální strany, která může okouzlit
voliče stojící na půl cesty mezi ODS a ČSSD, zaplnili právě Zelení?
Proč neměli takové štěstí Evropští demokraté, kteří mohli mít
teoreticky větší potenciál sáhnout po váhavých středových voličích? Pro
vnějšího pozorovatele se Zelení vynořili z politického nevědomí do
vědomí zčistajasna. Jaký je to omyl, nám pěkně vysvětluje moravský
rodák Freud: všechno, co je v nevědomí, ve skutečnosti existuje, i když
o tom často nemáme potuchy. Strana Zelených navzdory názvu nevznikla na
zelené louce. Na rozdíl od Evropských demokratů, kteří se zrodili jako
pražská partaj, fungují Zelení už od dřevních devadesátých let. Zní to
paradoxně, ale naplňují představu Václava Klause o politických
stranách: v každé oblasti mají svoji buňku, můžou se opřít o své lidi
na radnicích a magistrátech, kde je místní znají a vědí, co od nich
čekat. V tomto směru jsou na tom líp nejenom ve srovnání s Evropskými
demokraty, ale i blahé paměti s ODA nebo Unií svobody. I v
parlamentních volbách si stabilně připočítávali dvě až tři procenta,
což znamená i jistý příspěvek od státu, díky kterému dlouhodobě
přežívali.
A je tu ještě jedna zásadní odlišnost. Přestože se jako její liberální
předchůdkyně nepochybně těší zčásti přízni těch, kteří hledají ODS
resp. ČSSD s lidskou tváří, Zelení loví i ve vodách, kam háček ODA ani
Unie svobody nikdy nedolétl. Otevřeli katalog témat, která ležela na
zemi a přímo si říkala o zvednutí. Otázky přesunu kamionové dopravy na
železnici, zákaz topení uhlím, kvality potravin. A spolu s tím i typ
lidí, který se zatím od oficiální politiky držel stranou. Zdá se to být
jako výhoda, ale dřívější případy obecně respektovaných nebo
populárních osobností, které se vrhly na politiku, spíš vybízejí je
skepsi /viz Rudolf Hrušínský, Václav Fischer, František Ringo Čech nebo
Taťána Fischerová/. Pro Bursíka ale není boj předem ztracený. Stačí se
podívat, kolik frakcí tahajících nejrůznějšími směry nabízela ještě
nedávno sociální demokracie. Bez ohledu na to, jak se díváme na způsob
vedení Jiřího Paroubka, tento člověk nepochybně stranu sjednotil a
dokázal vrátit na místo, kde s ní každý musí počítat. Zkoušku z
dospělosti v tomhle směru složil i Martin Bursík, když překonal
tradiční rozhádanost Zelených a snaží se jí vtisknout tvář nejen
ekologicky zaměřeného spolku, nýbrž široce rozkročené strany. Zkouška
ohněm pro něj bude, když Zelení dostanou dost procent, aby se bez nich
žádná rozumná koalice neobešla. Tlak silných hráčů je může roztrhnout
na několik kusů. Rozpaky už teď vyvolávají výroky některých členů. Když
slyšíme od pardubického lídra, že strana ke kasárensky antievropská,
antivlastenecká a poblouzněná takovými blbostmi, jako jsou kvóty pro
ženské, nejednomu stoupenci Zelených se musí zatočit hlava. Nelze se
ubránit dojmu, že pravá maturita Zelené teprve čeká.
Naděje nicméně budí to, že partaj už teď působí blahodárně na českou
politiku. Díky jejímu vstupu na scénu se přinejmenším změnily
kalkulace: prvním důsledkem je, že sociální demokracie si přestala
veřejně připravovat půdu pro svoji vládu s tichou podporou komunistů. I
velké strany už v reakci na úspěch Bursíkovy strany začaly „zelenat“,
resp. přisly s novými tahy v ekologické politice. I kdyby nakonec
zůstali Zelení na prahu Poslanecké sněmovny, svoji stopu už v politice
otiskli. Není vyloučeno, že zájem lidí o ekologii donutí strany
zapracovat zelenou strategii ve větším rozsahu i do vlastních programů.
Jako to v negativním slova smyslu udělaly nizozemské strany v případě
přistěhovalecké politiky nakonec neúspěšné strany Pima Fortuyna.